Pokračujeme v představování kandidátů

Proč se Andrea rozhodla kandidovat?

„Žiji v Měchenicích přes třináct let. Z původně mladé holky se stala časem máma. Svou dosavadní profesi (divadelní produkci, PR a marketing ve Švandově divadle), jsem vyměnila za mateřství „na plný úvazek“. A jak jsem se začala častěji procházet po naší obci s kočárkem, později s malým svištěm, trávit zde svůj veškerý čas a žít tu intenzivně, s přibývajícím věkem mého staršího syna a malé dcerky mi docházelo, že tu něco chybí. Bezpečné zázemí pro malinké děti, společné místo pro setkávání maminek. Zabezpečení jejich cesty do školních lavic. A dnes, kdy je mým dětem 11 let a 5 let už vidím i to, že chybí místo, kde by se potkávali i naši „malí puberťáci“. A je mi to vlastně líto, nápady by tu byly, ale realizace pokulhává. Samozřejmě jsem původně nadávala, jako asi každý. Ale když mi letos na jaře došlo, že ani není chuť u lidí, se kterými se občas potkávám, s tím něco udělat, že do obecních věcí nechce mnoho z nás investovat svůj čas, že hrozí dokonce úřadem určený správce obce, protože tu nikdo nepostaví kandidátku, říkala jsem si, proč ne? Proč nepřiložit ruku k dílu? Pro mne, jako pro bývalou produkční, nikdy nebylo nic neřešitelné. Neexistovala pro mne slova „to nejde“, „to nezařídím“ nebo „to se nedá sehnat“. Trvám na tom, že když se člověk zamyslí a snaží, dokáže se naučit cokoli. Dokáže se zorientovat, vyptat, obvolat. Jen to chce mít chuť, věnovat tomu čas a dělat svou práci, jak nejlépe dovede.“

Co Andrea považuje za největší problém současných Měchenic?

„Že jsme se všichni od sebe „tak trochu odcizili“, a nebo, že možná ani nemáme šanci se poznat? Máme kolem sebe pár sousedů, které pravidelně potkáváme, ale to je celé. Třeba to i souvisí s tím, že u nás není žádný přirozený „střed obce“, jakási náves. Není tu místo ani mnoho příležitostí k tomu, aby se promíchali a poznali občané z horních a dolních Měchenic. Starousedlíci a nově přistěhovaní. Když jsme s manželem začali bydlet dole V Luhu, přišlo nám samozřejmé, že každého slušně pozdravíme a představíme se mu. Ale to je jen naše ulice. V Měchenicích však žije trvale přihlášených obyvatel cca 850. A já opravdu nemohu říci, že bych je všechny potkala nebo je poznala na ulici, když je míjím. A to je mi vlastně líto. Mé děti mají každý tři – čtyři kamarády. A věřím, že kdybychom se setkávali více, mohlo by i těch dětských přátelství a pevných vazeb na celý život vznikat více.“

Které věci podle Tebe trápí ostatní obyvatele obce?

„Snad i proto, co jsem psala výše, nedokážu na tuto otázku zodpovědně odpovědět. Tuším jistá témata: kanalizace, voda, odpad, komunikace, stav potoka, stav hřiště. Ale hlavně bych to ráda slyšela od nich. A to se může změnit jen tehdy, když bude lépe fungovat nějaký dialog mezi vedením obce a jejími občany. Myslím, že nápadů a podnětů by byla celá řada. Které z nich je dobré a možné realizovat, to závisí zejména na tom, zda se budoucí Zastupitelstvo dokáže s občany shodnout, co je skutečná priorita. Obecně si myslím, že nejde o to udržet obec „při životě“, ale žít a rozvíjet jí s jejími obyvateli.“

V jakém rozsahu jsi ochotna přiložit ruku k dílu?

„Má dcera půjde do školky, syn do šesté třídy a já mám konečně „volné ruce“ pro větší pracovní zápřah. Ke své původní profesi se již z vlastního rozhodnutí nechci vrátit, protože mámu, která je po večerech pryč, by asi děti příliš neocenily. Pracovat pro obec mi přijde smysluplné. Přece zde žiji, mé děti tu dospějí a já tady jednou chci trávit s mým manželem poklidné stáří. Ostatně i z toho důvodu jsem začala pracovat ve školce, když se před dvěma lety slavnostně otevírala. To, že již nyní nejsem součástí týmu, který o školku pečuje, vyplynulo z mého vlastního rozhodnutí, ukončila jsem pracovní poměr dohodou na mou žádost. 

Shrnuto a podtrženo: jako zastupitel a nebo třeba i jako dobrovolník se mohu po třinácti letech odžitých v Měchenicích konečně zapojit a moc se na to těším!

Tvůj vzkaz všem spoluobčanům před podzimními volbami?

„Pojďme se poznat. Mluvme spolu o tom, co od života v Měchenicích očekáváme a co nám tu chybí. Když se věci dělají s nasazením a dobrým úmyslem, jistě to nemůže špatně dopadnout. Ať je to jedna kandidátka nebo druhá, to je přece jedno, podstatné je, abychom měli společný záměr.“ 

 

                                                                                                                                                                                                                  -kač-